V květnu 2012 umřel můj děda, Vladimír Jaroš. Při probírání věcí, které nám po něm zůstaly, jsem narazila mimo jiné na útlý červeně tečkovaný starý školní sešit nadepsaný „ZÁZNAMNÍK HISTORICKÝCH DAT – Daniela a Vladimír JAROŠOVI“. Zde se děda v roce 1995 (po smrti babičky), pokusil zachytit vzpomínku na své a její předky, vše k čemu měl materiál, nebo útržky ze svých pamětí.

Sešitek jsem pročetla a zjistila jsem, že mne ta historie začala zajímat, a že chci proniknout ještě hlouběji. Přeskočila jiskra zaujetí. Začala jsem pronikat do rodové historie litujíc, že jsem to neudělala dříve, když byl děda ještě naživu. Najednou jsem objevila tolik věcí, na které jsem se ho chtěla zeptat, popovídat si s ním o nich a zaznamenat je. Pozdě.

Genealogie mne pohltila, propadla jsem tomu detektivnímu pátrání. Tak vznikl můj záměr udělat všechno, co bude v mých silách, abych naši minulost alespoň ve vzpomínkách zachovala: co nejhlouběji, nejpřesněji a nejúplněji. Chtěla bych zachytit a předat vše, co jsem s mravenčím úsilím vyhledala – všem, které to bude zajímat.

Archivy, matriky, gruntovnice, urbáře, poznámky, fotky, smlouvy, vysvědčení, mapy, kroniky. Tisíce údajů, často neúplných a bolestně nepřesných, desítky možností. A jména, stovky jmen s jedním společným příjmením. Každé jméno je mi důvěrně známé, znám ty osoby, které jsem nikdy nespatřila, spojuje mne s nimi částečná znalost jejich osudů, které se táhnou stovky let do dávných dob, s každým jménem ožívá před mým vnitřním zrakem příběh z dávné minulosti.

Osudy, ze kterých někdy běhá mráz po zádech. Neumím si představit, že bych co dva roky od svých devatenácti let měla miminko, celkem třeba jedenáct či třináct dětí. Nedokáži si představit, že polovina těch dětí by mi umřela. Jak se vyrovnat s takovým množství mrtvých? Nedokážu si představit, že bych svého muže doprovázela do války, jak bylo tehdy obvyklé, a žila s ním na okraji válečného běsnění. Nedokáži si představit život během války, nedokáži si představit hlad a bídu, každý den se najím a nemusím mít strach, co bude zítra… Nedokáži si představit každodenní dřinu na poli a strach, aby byla dobrá úroda.. Jaké to bylo věřit v Boha, modlit se za zdraví svých blízkých?

Jak ti lidé uvažovali, co cítili, co vnímali? Nedokáži to již přesně zachytit, můj způsob života se již tolik liší od toho jejich, jiné uvažování, jiná mentalita a jiné podmínky života…

Přesto se o nich pokusím vypravovat.

Rozhodla jsem se pro formu nikoliv klasické kroniky s přísnými a strohými historickými údaji, ale pro vzpomínkové vyprávění hlavních představitelů, které vede až k mým dětem.

Bude to tedy vyprávění moje, mé maminky, mého dědy a dál do minulosti pak mého prvního, druhého, třetího, čtvrtého, pátého, šestého, sedmého a osmého pradědy; začínat bude ten nejstarší.

To, že budou vyprávět přímo oni, učiní celou situaci přehlednější a srozumitelnější, protože budou takto hovořit o svém životě a osudech, o svých rodičích, sourozencích i dětech, tak, jak je nacházíme v rodokmenu. Bude to vyprávění jejich, byť fiktivní, ale budu se držet pravdy, neodvážím se napsat něco, co by nebylo podloženo autentickými doklady anebo ověřenými historickými fakty a událostmi. Tyto vzpomínky ať jsou tedy současně i kronikou. Jen formu, kterou ty vzpomínky tlumočím, jsem zvolila poněkud dnešní, aby jim každý dobře rozuměl.

Děkuji všem, kteří mi při mé práci pomáhali.

Michaela Strakošová rozená Maturová