Cihlářství na Železnobrodsku – Jaroslav Benda

JAROSLAV BENDA: CIHLÁŘSTVÍ NA ŽELEZNOBRODSKU (Od Ještědu k Troskám ročník 3, 1925-1926)

1. Zásada.
Pořekadlo: „Konec světa dříve nebude, dokud v Zásadě nebudou všichni doma“ uplatňovali výborně zásadští Markové z čis. p. 38 (u Šimečků“) a z č. p. 52 (,,u Machačků“) svými obchodními cestami po Německu, Uhrách a hlavně Italii.
Bylo to vice jak před sto lety, když po vánocích vyjel ze Zásady z čp. 52. vůz skelným zbožím naplněný. Sklo broušené, vásy a pod., v Kamenickém Šenově (Stein-Schönau) u Boru koupené, bylo hledaným artiklem za hranicemi. K prodeji bylo však třeba pomocníka, jak se říkalo tehdy junka“, a tím byl Markovi Machačkovu tehdy 16letý Marek Šimečkův. Ten rád cestu nastoupil, a když Marek Machačků dle starého zvyku před odjezdem povoz pokřižoval, tu Marek Šimečků, sklářský junek, bičem u čp. 51 (,,dratařovna“) tak silně zapráskal, až se lidé sbíhali.
Z radosti, že jede do světa širého. Ach, kdybys hochu věděl, co tě v slunné Italii čeká!

Kdesi v Benátsku zlomil si sklouznutím nohu a byl blízkým klášterem přijat do ošetřování. Nebylo naděje na brzké vyléčení, a proto se Marek Machačků vrátil domů sám. Uplynula tři léta, nikdo se nesháněl po hochovi, jenž zdomácněl mezi klášterníky. Pojednou objeví se v klášteře Marek Machačků a žádá o vydání hocha. Mniši se zdráhají hocha vydati, považovali ho již za svého. Marek Machačků vyluštil věc zcela jednoduše: Hocha jim unesl a vrátil se s ním do Zásady. Markové po této episodě byli v Italii ještě dvakrát, ale klášteru se z opatrnosti vždy vyhnuli.

Přišel rok 1848, kdy se Marek Šimečků vypravil sám do Uher, ale špatně pochodil, protože ho tam stihla revoluce. Měl zboží plný vůz, průvodčím byl mu Prokop „podkapelský“. Prodělal vše, a proto nechal po návratu nejistého obchodu skelného a pilně hospodařil na Šimečkově čp. 38. Za ženu měl Anežku Brůnovu z Plavů čp. 18, kterážto obdržela na pretenci podil na tehdejší dobu vysoký 714 fl. conv. m. Prokletá jím Maďarie měla v zápětí knihovní předání čp. 38 na ženu Anežku.

Klidu si však dlouho nedopřál a na domluvy Marka Machačkova vypravil se s jeho synem, také Františkem, společně zase do oblibené jejich Italie. Marek Machačků st. je peněžně podporoval, ale museli mu odevzdati jednu třetinu zisku. Protože dobře dopadli, připadli na myšlenku, že by třetinu nemuseli odvádět, a vypravili se znovu do Italie bez pomoci Marka Machačkova st. Tohoto se jednání jejich tak dotklo, že se vypravil sám do Italie, ale při převozu přes záliv Jaderského moře se loď při bouři potopila a on tam zahynul. Mladí Markové se s úspěchem vrátili a r. 1855 jsou opět v Italii v Janově. Dobrými výsledky navnaděni dostávají nápad vypraviti se do Ameriky. Dali zboží naloditi. Marek Šimečků hrál do 11 hod. večer kulečník, načež šel spát; loď měla odplouti druhý den v poledne. Ve 4 hod. ráno dovolával se pomoci zvoncem, neboť se mu udělalo zle. Byl přenesen do nemocnice, kde v 8 hod. ráno skonal na choleru (červenou nemoc).

Před smrti při plném vědomí udělal poslední pořízení, podle něhož odkázal svému t. č. 2letému synu Františkovi Šimečkovo“, které do jeho plnoletosti měla spravovati žena Anežka. Marek Machačků z tohoto obchodu měl vyplatiti 800 zl. stř. Anežce Markové, co věno dceři Marii. Vule tato se také vyplnila a dcera Marie provdala se později za Františka Soldáta čp. 29 v Zásadě (,,u Trdlü“). Zlaté hodinky se zlatým řetězem odevzdal umírající svému společníku pro syna Františka, což také provedeno. Zboží bylo ovšem vyloděno, Frant. Marek Šimečků pochován na janovském hřbitově a Marek Machačků se vrátil se smutnou zvěstí..

Anežka Markova provdala se později za švagra Václava Marka, kteřížto manželé zplodili děti: Josefa (hostinský u „Kopalů“) a Pavlínu, prov. Černou (ve dvorku“.) Šimečkovo“ bylo podle vůle zesnulého knihovně připsáno na dvouletého Františka v přiznané ceně 1.200 zl. dne 27. prosince 1856. Plných 70 let úkaz věru vzácný-je dnešní majitel čp. 38. vlastníkem.

Narodil se 13. října 1853. Co sedmnáctiletý hoch dělal již s korálemi, které nosil na Smržovku, aby si zasloužil živobytí. R. 1871. před vánoci odejel se sklenným zbožím do Bádenska a Würtemberska vlakem, zboží šlo za ním také drahou. V tom je již viděti pokrok obchodu skelným zbožím. Plných 10 let cestoval křížem krážem celým Německem, až r. 1880 převzal do své správy živnost čp. 38, po otci zděděnou, kterou do té doby jeho jménem spravovala jeho matka Anežka. Za manželku pojal Marii Hnídkovu, dceru váženého rolnika Karla Hnidka od „Málků“ čp. 47, která dostala věnem pozemky na „Tomšově“ s ložisky cihlářské hliny. Tchán Markův, Karel Hnídek, počal po 66 ileté válce dělati cihly v „Plchově v těch mistech, kde stojí dnešní cihelna (r. 1868.) Měl tam postavenu polni pec na 25.000 cihel a ročně dělal as 3-5 peci. Cihly prodával do Zásady, Držkova, Huti a Loužnice. R. 1874 přestal v „Plchově dělati a do r. 1877 podělal na pozemku „ode dvora“ u „Kopanského mlýna“ při pěšině do Bratřikova, kde podnes jsou patrny stopy peci. Protože zde bylo málo hliny, vrátil se 1877. zase do Pichova“ do své staré cihelny, kde potom dělal rok od roku. Cihly na škole zásadské jsou odtamtud. Hnidek postoupil později svým 3 synům: Jaroslavovi, Kamilovi a Bohumilovi starou plchovskou ci- helnu se sousedícími pozemky (co je dnes hliniště a les.) Než jim to postoupil, podělal v cihelně té několik let ve své režii František Marek cihly. Jakmile Hnídek učinil postup synům, založil František Marek vlastní cihelnu na vyženěném poli na Tomšově“, kde r. 1884 postavil pec na 28.000 cihel na 4 topení a dělal rok co rok 3-4 peci. Uhlí se vozilo ze Svárova a něco dříví na ,,malý oheň“ skytnul vlastní les. Cihlářem byl řadu let Bukovský od Jilemnice. Odváděl cihly vypálené, kdy se počítalo. Měl od 1.000 cihel i s pálením (uhlí dal majitel) 4 zl. a od peci zvl. remuneraci také 4 zl. Prodejní cena byla 12. zl. Jeden rok pálil také peci Josef Dohelský z Dol. Hamru.

Pracovalo se tak až do r. 1903, kdy Frant. Marek založil se svým švagrem Josefem Vedralem, rolníkem z Držkova čp. 29 tichý spolek a koupili společně od jmenovaných tři synů-dědiců cihelnu, v které r. 1905 počali společně na svůj účet dělati a prodávati cihly. Marek František mezitím nabyl zvučného jména po okolí. Byl znám ve sklářských kruzích, neboť pracoval v koralich i kroužcich. Byl celkem 18 let starostou obce zásadské, 9 let okresním místostarostou a v zastupitelstvu okresním zasedal 20 roků. Za jeho starostování postavena silnice Držkov-Zásada- Huť, silnice z hranice loužnické přes Zá-sadu do Hoř. Hamru, škola ve Zbytkách, obecní hřbitov atd.

Umínil si postaviti kruhovou cihelnu. Ve společné cihelně v r. 1906 a 1907 pálili pro novou cihelnu cihly ve staré cihelně Hnídkově a z jara 1907 počato s výkopem a stavbou. Plány udělal a stavbu prováděl stavitel Klouček z Plavů. Parni stroj a kotel koupeny u firmy F. Brúna v Plavech, kde pořizovali stroje silnější. Stroje cihlářské dodala fa Jac. Raubitschek v Praze-Bubnech.

Během roku 1907 cihelna zřizena a roku 1908 počato pod firmou „Vedral & Marek, parostrojní kruhová cihelna v Zásadě“ s výrobou. Co zvláštnost měla tato cihelna tzv. koulivý mlýn (Kollergang), zvaný lidově „medvědy“ k snadnějšímu rozmělnění těžké horské hliny. Kruhová pec je soustavy Hoffmannovy, 16 komor à 5.500 cihlách obsahu. Komín je 423 m vysoký.

Se strojní výrobou počato 1908 z jara a první cihly se z peci vyvážely v pondělí před svatodušnimi svátky. V r. 1908 bylo sušáren na 35.000 cihel a bylo nutno dávati vyrobené cihly do volných ře- tízků pod širé nebe, kde se před deštěm na noc přikrývaly prkennými přenosnými střechami. Tím povstávaly ovšem četné škody a velká režie, a proto rok od roku přistavovány sušárny, až r. 1910 bylo jich na 125.000 cihel. Celková investice obnášela 150.000 Kč. Ačkoliv proporce peci poukazovaly na ročni možnost 2,260.000 cihel, přece se vyrobilo ročně nejvíc 1,250.000; příčiny nevelké výroby nutno hledati v horské poloze cihelny, jakož i nedostatečném zařízení sušárenském.

Cihelna pracovala plně od r. 1908 až do podzimu 1914. Průměrně zaměstnávala 30 lidi z nejbližšího okolí a byla po jmenovaná léta dobře zaměstnána.

Cihly z r. 1914 zbylé se levně 1915 prodaly. Pro paměť uvádím mzdy: Strojnik týdně 25 K, 2 topiči kruhové peci týdně à 24 K, zavážka od komory (5.500) 6 K, vyvážka od 1000 1 K, rovnač K 060, hlídač 7 noci po K 220, za neděli K 1:10. Hodinová mzda: U kol mlýna 36 h, řezač 36 h, odběrač 34 h, gurtař 26 h, druhý dělník u mlýna 32 h, 2 rovnači do štelážů à 32 h, 4 rozvažeči cihel à 32 h, 6 v hliništi à 30 h. V zimě 20-22 h, zednikům při opravě peci 48 h, nem. pokl. týdně činila 20 h. Ceny cihel byly 1910 průměrně 32:50 K, r. 1913 34 K, ale převahou 35 K, 1914 35 K a tvrdě pá lené 38 K.

Za uhli se platilo: 1 q osecké bez dovozu K 088, bilinské K 062. V Plavech u obchodnika Jos. Čecha prodávalo se 1911 uhli: 1 q hornoslezské K 140, la osecké 176, měkké (pekařské) K 1. Cementář Rydval v Dol. Hamře prodával 1 rouru 30 cm za K 5, Roigk Karel na Smržovce střechový papir č. 60 za K 560.

Po dobu světové války se v cihelně nepracovalo. Oba synové spolumajitelů cihelny: Frant. Marek ml. ze Zásady a Jindřich Vedral z Držkova zúčastnili se bojů na ruské frontě, kde Jindř. Vedral padl do ruského zajetí; ihned co dobrý syn českých hor dal se k legiim. Přišel rok 1919 a Jindřich se nevracel. Poptávka po cihlách byla veliká a mezi společníky nebylo dohody o znovuspuštění cihelny. Proto prodal Frant. Marek v únoru 1920 svoji polovinu cihelny Karlu Hýskovi, rolniku v Držkově čp. 84, velmi levně. Za několik dní na to učinil tak i druhý spolumajitel Josef Vedral, takže celá cihelna byla v majetku nového majitele. Prodejní cena byla na tehdejší poměry velmi malá a přece si Karel Hýsek přibral za společníky bratra Josefa Hýska, rolnika z Držkova čp. 84, svého tchána Petra Hozdu, rolnika ze Zbytků a Jindřicha Polmana, rolníka z Držkova čp. 100 a pod firmou Bratři Hýskové & spol., parni cihelna, pila a brusírna v Držkově“, rozšířil nákladnou novostavbou cihelnu o velkou budovu pilařskou a brusírenskou r. 1921, kdy počal též s výrobou cihel. Tehdy stála jedna cihla až 1 Kč a byl dobrý odbyt. Cihelna a spojená s ní pila a brusirna skla pracovala pravidelně až dne 12. ledna 1924 v 5 hod. ráno velká záře zvěstovala velký oheň hořela cihelna v Plchově. Oheň vyšel z pily, kde se den před tim pracovalo. Na hašení nebylo pomyšlení, jsout cihelny příliš dobrou stravou pro oheň.

Jelikož na znovupostavení cihelny nebylo mezi spolumajiteli chuti, nezbylo, než objekt prodati. Shořeniště koupil 15. srpna 1924 František Rydval, zeť Jáchyma Kostlána v Zásadě. S renovací cihelny počato 1. září 1924 podle plánů Ing. Dobroslava Hnídka, stavitele z Kr. Vinohradů, rodáka zásadského, který 31. července 1925 stavbu dokončil. Kruhová pec, parní stroj a kotel jsou ze staré cihelny Vedral & Marek.. Přikoupeny stroje cihlářské od fy Raupach (michač) a koulivý mlýn a lis od firmy Novák & Jahn, Praha. Nad peci jsou jednopatrové sušárny na celkové množství 150.000 cihel. Možnost roční výroby jest 1,500.000 cihel. Nedostatek sušáren nuti dávati vyrobené cihly ven pod širé nebe, kde se přikrývají.

V cihelně pracuje v sezóně as 25 dělníků a 1 úředník. První cihly za nového majitele Františka Rydvala počaly se dělati 2. května 1925 a nalezly dobrý odbyt.

Kromě této cihelny stávala v Zásadě ještě parostrojní kruhová cihelna Josefa Kopala pod Zásadou při okresní cestě do Loužnice. Zvláštním zajisté úkazem zůstane, že Zásada byla dlouhá léta bez kruhové cihelny, a najednou se r. 1907 počaly stavěti cihelny dvě. Kromě začaté cihelny „Vedral & Marek“ zakládá na svých pozemcich cihelnu Josef Kopal, aby zužitkoval ložisko hliny. Týž narodil se r. 1877 v Jílovém u Držkova a byl od r. 1894 do 1907 účetním u stavitele Karla Pekárka v Šumburce n. D. V červnu 1907 počal se stavbou cihelny. Kameni a písek skytly blízké Hamry, cihly na stavbu byly z Plavů, Dol. Hamrů, Turnova a Kr. Dvora. V březnu 1908 byla stavba skončena. Kruhová pec soustavy Hoffmanovy dělila se na 16 komor à 7.500 cihlách, komín byl 37 m vysoký, parní stroj od fy Bromovský, Schulz & Sohr 65 HP, dvouplamencový kotel o 50 m2 výhřevní plochy, cihlářské stroje od fy Jac. Raubitschek v Praze-Bubnech (koulivý mlýn, válce a lis na výkonnost as 15.000 cihel), sušáren as na 200.000 cihel. Stavba dokončena v březnu roku 1908, první cihly se dělaly na velký pátek a vyvážely se koncem května. Pracovalo se každoročně až do začátku světové války. Dne 22. března 1920 cihelna z neznámé příčiny vyhořela a nebyla již zřízena, naopak cihel a kamení z peci bylo v nouzi o stavivo použito v okolí co stavební hmoty (dům Frant. Loumy v Zásadě proti škole). Zbyl jen komín, který smutně trčel. Ale i na ten došlo. Stavitel Jách. Vondra srazil jej k zemi (provedl tesař Bartoš) a radiálek bylo použito co stavební hmoty na stavbách v Zásadě (Šida, Šikola a Koldovský), v Chlístově (Puliček) a Držkově (Janata). 50 m3 písku z komína získaného použil na stavbu Linka v Loužnici a Jos. Lhota v Zásadě. Dnes zbývá jen vybraná hlína co důkaz české podnikavosti, která si vyžádala 150.000 K investice. Cihelna tato měla výrobní možnost 1,200.000.

2. Velké Hamry.
Ložiska cihlářské hlíny v Dolním Hamře zůstala dlouho nezužitkována, až teprve stavba silnice r. 1862 a železnice r. 1874-75 přinesla čilejši ruch. Počato s výstavbou průmyslových podniků v místě a okolí, což mělo v zápětí i četnější přírůstek obytných domů.
Za nejstarší cihelnu ruční ještě před stavbou okresní silnice nutno označiti cihelnu „Balatkovu“, která stávala v místech, co je nyní p. Kriegler, obchodník. Pálili cihly ve vyzděné peci (na 25.000) a dodávalo se na svárovskou továrnu. Později asi 3 leta použivali ji Hartmanové. Když se hlina vyčerpala, přivážela se s pozemku pana Ant. Hýska, truhláře.
Druhou cihelnu ruční měl Jáchym Nygryn, mlynář z Mezivodí. Stávala v místech, co je nyní p. Jos. Hlůže, hostinský, r. 1867. Pracovalo se pouze 2 léta.
Třetí ruční cihelnu s freiovkou“ měl Josef Hartman, obchodník, a Jindřich Nygryn v létech 1880-1887 v místech, co je dnes pan Aug. Tulka a p. Pácal. Pec sama stávala v místech, co je dnes ma- jetek Barbory Cee-ové. Když Nygryn zemřel, Hartman ze spolku vystoupil a převzal do provozu cihelnu Balatkovu, jak již výše podotčeno. Cihelnu vedla dále vdova Nygrynová Antonie.
Čtvrtou ruční cihelnu měli Antonin a František Morávek. Byla to ,,freiovka“ kol r. 1885 v místech nynějšího konsumu soc. dem. a Kvardy, zámečníka. Z cihelny této vyvinula se kruhovka těchže majitelů.
V letech osmdesátých (1885–87) hynou veškeré ruční cihelny, nemohouce konkurovati s kruhovými cihelnami v Hamře a Plavech právě postavenými. V období dvou let postaveny v úseku 1 km najednou tři kruhovky (něco podobného stalo se r. 1907 v Zásadě.) Ohromným rozmachem průmyslu textilního a sklářského nacházejí všechny nové kruhovky dobrého odbytiště, obzvláště ve zněmčeném území. Válka světová zastavuje chod všech cihelen a dnes nacházíme hamrské kruhovky v desolátním stavu, nepracují více!…

Cihelna Dohelského. Starý Dohelský, otec nyní žijícího Josefa Dohelského, dělal první cihly r. 1860 v Balatkově cihelně pro dům Kartouzy“. Hlína vozila se z mist, co stojí dnešní kruhovka. Vypalovalo se dřívím a pařezy.
Syn jeho, Josef Dohelský, narodil se r. 1856 a do 21. roku svého věku tkalcoval v továrně. R. 1877 začal dělati ručně cihly, které pálil v milíři. Později si postavil klenutou pec s kominky (na 30.000), kterými přitápěl. Ročně dělal asi 4 peci. 1.000 cihel stálo tehdy 18 zl. Byl tehdy velký shon po cihlách, že často celé povozy „čmuďáků“ se odvezly. Půlky, i když nebyly od sebe, dal povozníkům řka: „Jen to nalož, kusy platí za celou.“ Byl velmi silný a pracovitý. Vypravuje se z cihelny celá řada příběhů zaznamenání hodných.
R. 1885 postavil kruhovou pec o 12 komorách à 5.000 soustavy Hoffmanovy s kominem 34 m vysokým. Parní stroj 25 HP, stroje cihlářské od fy Roscher o 2 párech válců. Pec sama je unikátním důkazem tehdejší stavby kruhovek. Jest z kamene zevně po celé své výši, což dnes již nikdy se neprovádí. Ročně se dělalo 700.000 až 1,000.000 cihel a prodávaly se za 12 zl., ba jednou klesly i na 10 zl. za 1.000.
Zaznamenati sluší, že Josef Dohelský chodil pálit cihly po okolí, (Plavy, Zásada, Smržovka atd.) Na Smržovce pálil po 3 leta firmě Jan Priebsch v polnich pecich v Malém Polsku. Když Šimůnkovi v Plavech vypověděl cihlář poslušnost, šel mu Dohelský vypálit pec. Měl za to 1 zl. denně a dělal prasakra za tři“.
Cihelna Morávkova. Jak již podotčeno, dělali Morávek Antonín a František po 2 leta v ruční cihelně, načež r. 1887 postavili ruční kruhovku na 12 komor à 7.000 soustavy Hoffmanovy s kominem 30 m vysokým, za 22.000 zl. Od 1.000 platili cihlářům 3 až 3:30 zl., navážku od komory 2 zl. 40 kr., vyvážku od komory 2 zl. 20 kr., topičům za 12 hodin 1 zl. 20 kr.
Cena cihel od r. 1887 do 1902 byla 13 zl., od r. 1903 do 1914 17 zl. (34 kor.)
R. 1897 postaven kolem peci ochoz a strojovna za 52.000 Korun a výroba změněna z ruční na strojní. Výrobní stroje cihlářské převzaty z Pekárkovy cihelny z Plavů. Platilo se dělníkům: u stroje 10 kr. od 1.000, navážka komory 3 zl. 50 kr., vyvážka od tisíce 35 kr., 2 topiči měli celkem týdne 20 zl., strojník 12 zl. 50 kr.
Majetníkem je od r. 1909 p. Adolf Morávek, majitel realit ve Velkých Hamrech čp. 402. Přestal r. 1914 cihly vyráběti. Roční produkce byla nejvýše 1,000.000 cihel.
Cihelny Dohelského i Morávkova jsou dnes značně sešlé. Letní sušárny jsou bud prodány a odklizeny, nebo v desolátním stavu, podobně i peci. Znovu zřízení by vyžadovalo značného nákladu a je jisto, že vložený peníz by při slabém již ložisku hlíny nepřinesl zúrokování.
Cihelna Dohelského byla z části ve své strojnické části používána co parní pila, cihelna Morávkova má v bývalé strojovně a přilehlých dilech brusírnu skla Jana Kopala.

3. Plavy.
Podle zápisu Jáchyma Brůny, rolníka z čp. 18, ze dne 22. září 1823 (gruntovní kniha navarovského panství fol. 27.) stávala cihelna v Plavech téhož majitele na starých topografických číslech 973 (,,czihelna nazwaná“) a 974 (,,wornich poly za czihelnou“.) V téže as době pálil se na Filouně“ v primitivních pecích vápenný kámen na blízku dobytý. Stopy bývalých pecí lze ještě dnes zjistiti.

V letech šedesátých pálil as 4 roky cihly Josef Bruna, rolnik z čp. 18 (syn dříve jmenovaného) ve „freiové“ peci, která se nacházela mezi čp. 24 (p. Muzika) a školou. Cihly vypalovány pařezy. Cihel z této cihelny použito také na výstavbu předního dílu domu čp. 18. V témže as čase (1865) počal také dělati cihly Josef Šimůnek, hostinský z čp. 27, v místech nynějšího hostince p. Tomše („kočovny“.) Pálil zde 1 pec také Dohelský z D. Hamru.

Později přichází v život (r. 1880) cihelna Josefa Čecha, kováře a povozníka v Plavech čp. 61. Stála na č. kat. 1.391/1 (mezi čp. 61 a Karlem Čechem.) Pec byla zděná, na 15.000 s 3 topeništi. Ročně se dělalo 5-6 peci. Od tisíce se platilo cihlářům 3 zl. Pálilo se žacléřským uhlím. Pracovalo se do r. 1886, kdy nově postavená Pekárkova cihelna v Plavech další výrobu učinila nevýnosnou. Cihly z plavských cihelen se převahou vozily do Desné, Tiefenbachu, Tanvaldu, Smržovky a t. p.

Parostrojni kruhová cihelna v Plavech. R. 1866 koupil stavitel Karel Pekárek ze Šumburku n. D. za 12.000 zl. louku č. k. 1.350/1, která dříve patřila panství navarovskému, a přilehlé pozemky
na stráni ke dráze.

Téhož roku postavil Hoffmannovu klenutou dvoupec s kominem 15 m vysokým. Komory byly po 10.000 a pálily se současně. Udělalo se asi 500.000 cihel, ale výroby této a vypalování necháno, neboť se peci neosvědčily (propálilo se mnoho uhli.)
R. 1888 dvoupec rozbourána a postavena Hoffmannova kruhová pec o 16 komorách tak, jak stojí dnes. Pec přikryta nízkou střechou. Výroba byla pouze ruční. Za společníky přibral si Pekárek stavitele Appelta a Kopeckého. Cihly ruční značeny za tohoto spolku písmeny : P. A. K.
R. 1889 koupeny výrobní stroje z Berlína a počato se strojní výrobou. Kotle i parniho stroje používá se nezměněně do dnes, jen u parního stroje později přidělán druhý cylindr. Berlinské stroje se však neosvěčily, vyrábělyť s největší námahou 800.000 cihel.
V r. 1888 koupen od Antonína Pavlaty v Držkově čp. 38 vápenný kámen a přivážen do Plavů k vypalování v šachtové peci vápenické, zvláště k tomu účelu postavené.  Dobývání, doprava i pálení vápence přišlo velmi draho, (za 1 kubický sáh vápence platilo se 17 zl.) a proto se r. 1889 vápenná pec zbourala.
R. 1891 přeměněny stroje berlínské na stroje Raupachovy ze Zhořelce v Sasku, jichž se podnes s výměnou části používá. Prvních cihel této výroby použito na stavbu Pekárkovy villy v Šumburce n. D. Cena cihel byla 15-16 zl., jen někdy 17:50 zl. Dělalo se ročně asi 1,000.000 cihel, a tu zase nedostačovaly sušárny.

Proto r. 1893-1895 přestavěna vazba pecní a postaveny sušárny nad pecí, výtahy a sušárny letní.

R. 1914 se přestalo pracovati.

R. 1917 koupil cihelnu tuto p. František Brúna, velkoprůmyslnik v Plavech, protože p. Pekárek pro své stáří, rodinné důvody a hlavně pro vyčerpaná vlastní ložiska vhodné hlíny nemínil již cihly vyráběti.

R. 1921 uvedena cihelna po 7 leté přestávce opět v chod. Hliniště je od cihelny vzdáleno 700 m úzkolejnou drahou. Mzdy dělnické v cihelně patří k nejvyšším v oboru tom v celé republice.

Zajímavé jsou poměry pracovní před 40 lety. Tehdy se platilo zedníkům za 1 hod. 9 kr., dělníkům u stavby 6-7 kr., dělníkům v cihelně 8-9 kr. a dělalo se od 5 hod. ráno do 7 hod. večer. V cihelně byla dříve kantina, v níž se téměř celý týdenní výdělek dělníků prokořalkoval. Dnes vidime dělnictvo cihlářské ve směru tomto velmi vyspělé a t. zv. „modré pondělky“ téměř již vymizely, jen ruční cihláři starého zrna je tradičně drži. Mezi staré zvyky zdejšího dělníctva patří svěcení svátku sv. Anny, patronky cihlářů. Ten den se sice pracuje, ale pivem, majitelem cihelny darovaným silně se přikrápi hlína, červencovým sluncem rozpálená a stále žíznivé krky cihlářské chasy. Svátek se dokončí Annenským tanečkem ( Sv. Anna je patronkou proto, že půli cihlářský rok. Sv. Vojtěch začíná, Anna půli a sv. Václav končí. Říká se, že do sv. Anny musí být polovina ročni výroby hotova, potom že se již nedohoni..) v hostinci.
V cihelně pracuje průměrně 40 dělníků (abnormální vzdálenost hliniště !)
Dodávka cihel děje se převahou auty.
Již třikrát pokoušel se oheň uchvátiti mohutnou dřevěnou stavbu cihelní do svého objeti posledně r. 1925 ale pohotovosti dělnictva vždy byl v zárodku utlumen.
Všeobecného zaznamenání zasluhuje stavba domu čp. 133 v cihelně, r. 1924 provedená. Se zděním se počalo 24. listopadu a na Vánoce byla již vazba vztyčena. V listopadu a prosinci v horách stavět, toť úkaz věru vzácný!

Ke konci považuji za vhodno zmíniti se poněkud o staviteli Karlu Pekárkovi. Týž narodil se 9. listopadu 1853 v Radovesnicích u Kolína n. L. Stav se r. 1884 stavitelem, otevřel kancelář v Šumburce n. D. a zaměstnával pouze Čechy. Vychoval as 35 stavitelů a stav. podnikatelů. Z Polabí sem přivedl a usadil mnoho zedníků, dělníků a živnostníků, takže Šumburk značně počeštil. Po celém okolí jsou podnes usazeni a zdomácněni lidé jím přivedení. Byl 20 let v okresním zastupitelstvu v Žel. Brodě a 3 roky prvním českým starostou právě povýšeného Šumburku na město. Provedl stavby škol v Tanvaldě, Sumburku, Desné, Albrechticích, Malém Polsku, na Svárově (Liebigova) a j. Stavěl továrny firmám: Tanvaldské přádelně (přádelnu, tkalcovnu a strojnickou dilnu, úřednické a dělnické byty), Priebschům na Smržovce 1884-1914 továrnu zv. č. II. a č. III. (Macco), Mauthnerovům tkalcovnu na Šumburku, Štumpům kotelnu, strojovnu a kanceláře na Šumburku, po velké vodě r. 1888 jezy veškerým firmám v předu jmenovaným. Dále postavil nemocnici v Tanvaldě, nádraží tanvaldsko- Šumburské, zastávku Dolní Tanvald, kostely s farními budovami v Šumburku n. D. a Desné, velkou brusírnu, sklářskou pec a kapli hraběte Harracha na Novém Světě a t. d.

V Ružomberku na Slovensku postavil přádelnu, tkalcovnu, barvirnu a tkalcovskou školu. K tomu si dříve postavil u města cihelnu, zaplativ městu 20 zl. za hliniště. Postavil dráhu soboteckou a j. Dosud žije, jsa čilý tělesně i duševně.

4. Železný Brod.

Dějiny cihlářství v Žel. Brodě jsou velmi skrovné. Dle „Sborniku“ stávala cihelna v Brodě 1884 (Roč. II. str. 41 a další) a byla předmětem stížnosti měšťanů železnobrodských proti představenému Josefu Maryškovi k c. k. guberniu

V roč. III. str. 74 se uvádí r. 1846 v Žel. Brodě 1 cihlář.

Dle údajů zemřelého Jana Folkerta, měšťana železnobrodského, začal týž r. 1858 (v počátku stavby železnice z Liberce do Pardubic) s výrobou cihel na pozemcích u svého domu čp. 203 v místech, kde nyní stoji hotel Jizera“. Měl hicovku a k topení používal pařezů.

Po zahájení provozu na nové trati bylo přiváženo uhlí, a proto Jan Folkert změnil freiovou“ pec na vyzděnou pec polní na zasypávání. Cihly byly pěkné a prodávaly se za zl. 16 až 18- Cihly dodávány hlavně ke stavbě železnobrodského nádraží, dále na klenuti kostela v Držkově a na stavbu pivovaru v Jablonci n. N. Dovoz cihel do těchto mist děl se po nápravě.

Jan Folkert se považuje za jednoho z prvních na Železnobrodsku, který provozoval cihlářství po živnostensku.

R. 1890 postavil syn jeho Josef J. Folkert na pozemku č. parc. 1.223/1 kruhovou cihelnu o 12 ti komorách a pracoval v ní do r. 1909, kdy v ní provoz zastaven a od té doby se v ní nepracuje. Ceny cihel pohybovaly se v letech 1890-1909 od K 24-28 za 1.000 bez dovozného. V době cihlaření Jana Folkerta platilo se od 1.000 vyrobených cihel 280 zl. Jos. Folkert platil K 760-8, mistrovi akordně od navežení do peci, rovnání, vypálení a vyvežení K 6-

Provozovací výlohy a to: upotřebení latí a kolen, daně, příspěvky nemoc. pokl. a úraz. poj., amortisace a t. d. byly značné, takže zisk nebyl nikdy větší nežli as K 4- při 1.000. Ročně se vyrobilo as 500.000 cihel.

Jenom v důsledku velmi malého výtěžku vzdal se Jos. Folkert výroby cihel.

R. 1858-1868 vyráběla cihly firma Liebig a spol. k vybudování továrny ve vlastní režii a na vlastních pozemcích u továrny „na poříčí“. Pece měly hicovky. Cihláři byli Němci z Hannoverska a Pomořanska a používali již tentokráte ručních mísidel na prodělání hlíny.

Město Žel. Brod mělo v letech 60-70 tých cihelnu za “ Chocholoušem“ a za nynější školou. Pec měli hicovku.

Maryškova cihelna. Stavitel železnobrodský Lad. Fišer založil r. 1903 kruhovou cihelnu v Brodci, cihel se však již nedočkal, neboť 13. června 1904 zemřel. Prvních cihel bylo použito pro jeho hrobku. Růžena Fišerová, vdova po staviteli, rozšířila výrobu ruční i ve strojni r. 1910.

Pec kruhová je soustavy Hoffmannovy, 12 komor à 5.000. Pálí se nyní také vápno z vlastních lomů vápenných dobyté. Nynější výroba je pouze strojní, dříve byla smíšená.

Cihelnu tuto koupil r. 1918 p. Josef Maryško ml, a značným nákladem ji rozšířil a zvelebil.

Cihelna tato je v Žel. Brodě jedinou.

Končím soupis význačných cihelen v našem okrese. Nepopisuji žárové cihelny v jednotlivých obcích, neboť by tím vzrostl obsah článku do nekonečna; téměř každá obec měla před lety žárové peci, zvláště před založením kruhovek (např. Držkov.) První kruhová pec byla v našem kraji postavena ve Vratislavicích (Maffersdorf) u Liberce a cihly se z této cihelny daleko rozvážely, až do Plavů.

Před světovou válkou byly v činnosti kruhové cihelny: 2 v Žel. Brodě, 2 v Zásadě, 1 v Plavech a 2 ve Velkých Hamrech, celkem 7. Dnes pracují kruhové cihelny: 1 v Žel. Brodě, 1 v Zásadě a 1 v Plavech, celkem 3. Čtyři zanikly.

Srovnáme-li ceny mzdové a prodejmi předválečné s dnešními, shledáme, že dnešní cena prodejní je v poměru tom nižší, kdežto jiný stavební materiál v poměru tom značně stoupl (vápno, dříví, cement a p.)

Drahé vazby, podlahy, okna, dvéře časem shnijí nebo zkáze podlehnou, ale laciný výrobek cihla věky přetrvá….